Zvířata

Rozšíření

Kachna divoká se vyskytuje na celém území Eurasie a Severní Ameriky. Obývá nižší polohy, jejím biotopem jsou tekoucí i stojaté vody, ústí řek i mořská pobřeží. Lze jí nalézt i v městských prostředích, na které se dokázala výborně přizpůsobit.

Nejhojněji je zastoupena v Rusku (asi 800 000 párů), Německu, Nizozemsku, Polsku i Finsku (zhruba 60 % evropské populace) a celkový počet kachen divokých v Evropě je odhadován na 5 - 8 milionů jedinců. V Severní Americe je počet odhadován na 17 - 18 milionů kusů.

První kachna divoká se rozhodla v Praze vyvést mláďata roku 1915.^[1] V ČR je rozšířena na většině území do vysokých poloh a koncem 90. let byl počet hnízdících párů v ČR odhadován na 30 - 60 tisíc kusů.

Popis, chování a některé zvyky

Kačer při letu

Kachna divoká je velký pták dorůstající 50 - 60 cm. Hmotnost se pohybuje okolo 690 - 1300 g a rozpětí křídel činí 81 – 95 cm.

Kačer se od kachny liší hlavně výrazným zbarvením, které je nejvýraznější na hlavě a krku, které bývají tmavě zeleně lesklé, zobák je zelonožlutý. Jinak je samec sivý, s hnědou hrudí. Na zadním okraji křídel má kovovomodrobílý lemovaný pás. V období rozmnožování je peří samečka nezaměnitelné se samičkou. Ale i zobák poskytuje rozpoznávací znak: samci ho mají tmavě žlutý a naproti tomu ho má samička hnědý, někdy až hnědočerný.

Tak jako u mnoha jiných druhů ptáků se i kachna divoká vyznačuje výrazným pohlavním dimorfismem, kdy samička není tak pestře zbarvena jako sameček (resp. kačer) a má hnědočerné ochranné zbarvení. Jediné nápadné místo je na zadním okraji křídel, které odpovídá samčímu.

Kachny pelichají jednou do roka. Mají asi 10 000 pírek a ochranných per, které je chrání před vlhkem a chladem. Svoje peří si mastí tukem, aby nepronikla peřím žádná voda. Mazová žláza produkuje tuk. Kachna ho vytlačí zobákem a roztírá po peří. Nehnízdící ptáci se v době pelichání letek shromažďují na společných „pelichaništích“. V této době jim vypadají najednou všechna pírka z letek a ptáci jsou po dobu 20 - 21 dnů neschopni letu, přičemž kačeři pelichají počátkem června, kachny v době vodění mláďat.

Potrava

kačer kachny divoké při hledání potravy

Kachna divoká hledá potravu jak ve vodě, tak i na souši. Potrava je rostlinná i živočišná, většinou převládá složka rostlinné potravy (91 %), ale v létě a na podzim se zvyšuje dávka živočišné stravy. Mezi živočišnou potravu patří ryby a  žáby.

Rozmnožování

  Pářící se pár

Vejce

  Mláďata v hnízdě

  Samice s několikadenními mláďaty

Odrostlejší mládě

Tok kachen divokých je velice charakteristický, nejprve se oba partneři obeplouvají, samec se skloněným zobákům, načepýřenou hlavou a s neustálým vrtěním usiluje o přízeň samičky. Jakmile si samička vybere partnera, začne ho obeplouvat, ponouká pohyby hlavy přes rameno k útokům na ostatní kačery v hejnu a když kačer, třeba jen náznakově odpovídá, je partnerský vztah uzavřen a vydrží až do vlastního páření na jaře.

Hnízdo bývá na nejrůznějších místech, především na březích vod, ostrůvcích, v rákosinách, ale i ve větší vzdálenosti od vody v dutinách stromů nebo na střechách budov. Kačer má za úkol výběr místa, ale stavba hnízda je jen záležitostí kachny. Hnízdění začíná od počátku března a protáhne se až do července. Čerstvá snůška však bývá nalezena i na začátku listopadu. Samice snáší nejčastěji 9 - 13 zelenožlutých nebo modrozelených vajec. Občas se stává, že do hnízd kachny divoké nakladou vejce i jiné druhy kachen, nebo i dokonce bažant obecný. A naopak i vejce březňačky byla i nalezena v hnízdech cizích ptáků. Na vejcích sedí pouze samice 23 - 29 dní.

Káčata se líhnou dokonale vyvinutá, zásoby žloutku jim vydrží 3 dny a pak se krmí sama. Jde o mláďata nekrmivá a matka je brzy odvádí na vodu, kam seskočí sami nebo je z větších vzdáleností přenese matka v zobáku. Mláďata velmi dobře běhají, plavou a potápějí se. Ve stáří 20 dnů začíná růst káčatům obrysové peří a po 50 dnech jsou zcela opeřená a začínají létat. Pohlavní dospělosti dosahují již v příštím roce.

Odchov a lov

Farmový odchov kachen je v poslední době velice populární a oblíbený. Jedním z hlavních důvodů je jednodušší odchov ve srovnání s odchovem bažantům. Výhodou je bezproblémové držení chovného hejna, dobrá produkce vajec, malé ztráty na kachňatech, možnost včasného vypuštění na rybníky, věrnost vypouštěcímu místu i vysoká slovitelnost. Může se stát, že vypuštěné kachny k sobě přilákají i volně žijící kachny, a tak může být uloveno více kachen, než bylo vypuštěno. V roce 1961 bylo v Česku uloveno cca 35 000 ks divokých kachen. Tento lov měl vzestupnou tendenci, a tak v roce 1967 se ulovilo již 110 000 ks. Toto množství se v průměru lovilo až do roku 1918, kdy došlo k prudkému poklesu a v těchto letech se také začalo s intenzivním chovem březňaček. Tak již v roce 1986 se střelilo přes 120 000 ks, v roce 1988 - 220 000 ks, v roce 1989 - přes 250 000 ks a v roce 1990 - 270 000 ks.

Historie

Dříve se kachna divoká lovila různými způsoby. K době lovu se využívali především období pelichání kachen, a tak se lovili pelicháči a mladé nepřepeřené kachny. Myslivci líčili do rákosin různé sítě, do kterých kachny naháněli, nebo také i do podražce. Velmi účinnou metodou byl lov kachen pomocí kačeníků, což byla rozsáhlá lapací zařízení v podobě malého rybníčku, obklopeného sítěnými chodbami. Starší metody odstřelu divokých kachen a hus, používané v 18. a 19. století jsou dnes již překonané. Používaly se k němu tzv. kachnice, až 2 m dlouhé, velkorážní brokovnice, připevněné zpravidla na otočnou lafetu na přídi lodi. Střílelo se jimi do hejna kachen na hladině. Podobným zařízením byly honební varhánky, spojující na lafetě několik (6-8) brokových hlavní, které se odpalovaly zároveň. Údajně byly schopny při výstřelu pokrýt plochu 16 m čtverečních. Česká myslivecká veřejnost v 19. století tyto metody právem odsoudila, ale v západní Evropě se používaly až do počátku 20. století.